Dívat se do sebe
Jsou chvíle, kdy nám život nastavuje zrcadlo. Kdy nás nechce nechat dál utíkat. Kdy se ptá: „Co to teď děláš?“
I tak zkoušíme dál uniknout. Přemítáme, jak se nám to stalo a jak můžeme pryč. Díváme se do minulosti. Pátráme, co jsme udělali špatně. Vyčítáme a obviňujeme. Upínáme se k budoucnosti. Prcháme.
Dokud nepropustíme výčitky a falešné iluze, točíme se v kruhu. Vracíme se na prázdné místo. Na tišinu. Trpělivě na nás čeká a ptá se: „Co tu můžeš najít?“ Není prostorem hanby, nevyčítá. Vrací nás domů. Připomíná, po čem si stýskáme.
Sídlí v ní bolest i lék. Pokud otevřeme své srdce bolesti, otevřeme ho i radosti. Tišina je místem, kde vznikají inovace, kde se rodí umění, kde začíná léčení. Vyzývá nás, ať se podíváme bolesti do očí a ať ji přetvoříme. V přesah. Umění. Lásku.
Přivádí nás k uvědomění hluboké moudrosti, kterou dávno známe: dokud sami sebe nedáme do pořádku, činy, které podnikneme, budou v rozporu se srdcem a pomýlené. Dokud voda v naší studánce nebude čistá, prospěch druhým nepřineseme.
Největším zdrojem znečištění jsme přitom často my sami. Saháme do studánky špinavýma rukama a vytahujeme to, co si nepřejeme vidět. Víříme hladinu v touze proměnit obraz, který nám zrcadlí.
Když nám život nastaví zrcadlo, nabízí nám jedinečnou příležitost uvidět, co nám schází. Co do nás zasadil a co v nás roste. Co je na čase přijmout a obejmout. Čemu v sobě vytvořit domov. Co nechat pobýt tak dlouho, dokud se odraz neutiší.
„Sáhnu do studánky
vyvěrá z ní bez konce
čistá voda.“
Chrám plný květů: Výběr ze tří staletí japonských haiku
Na tišině šeptá duše. Trpělivě čekala na chvíli, kdy budeme připraveni ji uslyšet. Připomíná nám, proč tu jsme a jak můžeme přetvořit vlastní bolest. Stal se umělcem, aby léčil, sebe i druhé, připomíná nám příběh Vincenta van Gogha.
Zraněný léčitel, pojmenování, kterým Jung shrnul jeden z nejstarších archetypů. Vlastní zranění v nás rozvíjí citlivost a vnímavost. Daří se nám pak vnímat podobná zranění druhých. Pokud se dokážeme bez příkras dívat na vlastní zranění, můžeme přispět k léčbě zranění druhých.
Bolest a ztráty tvarují naši psychiku. Zvou nás nalézt to, co nám schází, v tvorbě, v novém tvaru. Vytváří vzor toho, jak reagujeme. Pokud si nedopřejeme čas jim porozumět, budeme je znovu a znovu odehrávat.
Bolest tvoří naše citlivá místa. Jizvy, které potřebují náš dotek a pozornost. Praskliny, které jsou nedílnou součástí toho, jací jsme. Když je dokážeme přijmout jako svou součást, často v nich objevíme hodnotu. Tišina se stane místem, kam se rádi a s láskou vracíme.
„Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
tu nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.“
Josef Václav Sládek: Lesní studánka
Kdykoli nás pohltí bolest, kterou nemůžeme setřást, přijměme ji jako pozvání. Nemusíme na ni však být sami. Můžeme přizvat druhého, který vytvoří prostor se na ni zadívat, a pak ji přetvořit.
PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.