Ivana píše
Ivana mluví
#1 Proč nepoužívám pojem odolnost?
0:00
-15:12

#1 Proč nepoužívám pojem odolnost?

A co to ta resilience vůbec je? Kde se vzala? A co s ní? Aktuální glosa, ve které se vracím ke svému staršímu psaní a dívám se na něj dnešní optikou.

Ahoj, tady Ivana. Ivana mluví. Protože řada z vás poslouchá a ne vždycky stíhá číst. Nebo třeba proto, že vás zajímá, jak zní můj hlas, nebo jestli mám zrovna průchozí dutiny. Chystám pro vás glosy, ve kterých se vracím k některým svým starším psaním a dívám se na ně dnešní optikou. 

Jako vždy platí – vše, co zazní, si myslím k datu publikování. Své názory mohu dál měnit. A už teď se těším na to, až se to stane. Podcast pro vás čtu. Ze stránek, které jsou nejspíš pokapané filtrovanou kávou. Na tu mě můžete pozvat třeba na Pickey. Protože dobrá káva je k nezaplacení.


Proč nepoužívám pojem odolnost?

Pojem resilience jsem poprvé objevila v roce 2009 v knize Ivy Šolcové s názvem Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Pojem v něm definovala, používala i skloňovala. 

V akademickém prostředí jsem si s ním dlouho vystačila. Použila jsem ho v názvu své diplomové práce i v zadání své dizertace. Bylo nám spolu příjemně, bylo tak trochu moje. Hýčkala jsem si ho, objevovala. Mimo svou bublinu nesdílela.

Na konci roku 2019 jsem o něm mluvit začala. Hledala jsem respondenty do svého výzkumu. Narazila jsem na neporozumění. Většina lidí se mě ptala: Resicosi? Resicože! Část mužů pojem překřtila na resistenci. A když už mu tak začali říkat, tak ho pak hrozně chtěli. 

Přiznám se: mám slabost pro české pojmy. A když můžu, tak je ráda používám. Mají své kouzlo. Každý ví, jak je vyslovit. Přirozeně je používáme. Nedělají bariéry. Zkoušela jsem tak naskočit na aktuální vlnu, která s nástupem vlny covidové, začala hojně používat slovo odolnost.

Zaznamenali jste ho na obálce Respektu? Viděli jste ho na obálce Heroine? Ve výlohách knihkupectví se vyrojily knížky, které nabádají, ať posilujeme svou odolnost. Já už to ale neříkám. A přijde mi fér říct proč. Dovolím si malinké terminologické okénko.

Pojem resilience vychází z latinských pojmů resilio, resiliere. Znamenají skákat zpět, odrážet se, odskakovat. Nenáhodně najdete na řadě anglických publikací na toto téma obrázek pružiny. S tou mám ale taky problém. Lidi totiž nejsou pružiny. Neskáčeme tam a zpět, v průběhu života přirozeně měníme sebe i svůj tvar.

Iva Šolcová v oné zmiňované knížce z roku 2009 resilienci definuje jako proces interakce mezi jedincem a prostředím, které ho obklopuje. Říká, že tento proces je spíš proměnlivý, než statický. Neustále se mění. A to je i jeden z důvodů, proč pojem vyžaduje či potřebuje svou dynamiku.

Dovolím si teď krátce sáhnout i do své diplomky. Když už se mi ji podařilo vysedět a dokonce vydat jako online knihu se svým ISBN. Přeložím ji pro vás do lidštiny. Ať to tolik nebolí.

Pojem resilience bývá používán k popisu úspěšné adaptace na proměňující se podmínky prostředí. A pozor takhle to slovo použil už Darwin! Úspěšná adaptace na proměňující se podmínky.

A ještě jednu část: podle Garmezzyho resilience neznamená ani tak odolnost vůči stresu, jako spíše schopnost vyrovnat se s negativními životními událostmi. Resilienci lze vymezit jako kapacitu jedince postavit se výzvě a využít ji pro svůj vnitřní rozvoj. 

Něčeho podobného si ostatně všímá i Iva Šolcová, která si klade otázku, jak v češtině zacházet s rozlišením pojmů, které známe z angličtiny. Zatímco pojem resilience označuje kapacitu, pojem resiliency označuje vlastnost jedince.

Iva Šolcová píše, že si v češtině s jedním pojmem nevystačíme. Navrhuje označení resilience pro dynamický proces a pojem odolnost pro osobnostní rysy. A to mi přijde jako skvělý návrh. A dodám tři klíčové postřehy za sebe:

První

Když použiju slovo odolnost, druzí mi zpravidla popisují své mentální představy takto: něco pevného, skála, pevnost, přehrada, opevnění. A já se pak ptám, kam se ztratila ta pružnost, která je nedílnou součástí pojmu? Opravdu ji dokážeme vidět a vnést i do pojmu odolnost? Možná ano, bude nás to však stát velké úsilí. A já jsem dost líná.

Druhý

Pojem odolnost si úzce spojujeme se stresem. Odoláváme mu. Bojujeme s ním. Pereme se s ním. Vyhýbáme se mu. Učíme se ho mít občas rádi. S výhradami. Do resilience se však toho vejde mnohem víc. Představuju si ji jako určitý druh životní síly. A kdybych měla použít metaforu, tak je to tanec. Tam nám zpravidla taky prospěje, když na něj nejsme sami. Resilience je proces, neustálý dialog mezi uvnitř a vně. 

Třetí

A teď to možná neuslyšíte rádi: když to funguje v angličtině, pramení to v latině, umíme to skloňovat, proč to nepřenést i do češtiny. Minimálně nám to může dost usnadnit život. Věřím tomu, že když my pomáhající profesionálové chceme svým klientům nabízet to nejlepší, už si nevystačíme jen s českou knižní produkcí. Řada titulů stále přeložená není, na překlad řady dalších zkrátka čekáme. Takhle budeme mít jeden pojem, který najdeme napříč jazyky. Stejně jako ho už teď najdeme napříč obory.

Připomenu, že pojem resilience je i v angličtině metafora. Ty mám moc ráda, protože s Lakoffem a Johnsonem věřím, že prostřednictvím metafor uchopujeme svět. Pomáhají nám uchopit složité pojmy tak, že si je dokážeme představit.

Do psychologie pojem resilience přenesla Emmy Werner. V roce 1982 ho použila v názvu své knihy, děti a dospívající na Havaji v něm označila jako resilientní. Použití právě tohoto pojmu ji napadlo během rozhovoru se zeťem. Pracoval jako strojař. 

A schopnosti dětí, které sledovala na Havaji, mu připomněly schopnost neživých materiálů vrátit se po stlačení do původního stavu. Ohnou se, ale nezlomí (They may bend but don’t break). Nepříznivé události je nezničily, naopak je posílily. Vybavily je soucitem a zájmem o druhé.

Ohnout se, ale nezlomit. Kromě současně přítomných kvalit pevnosti a pružnosti naznačuje pojem i to, že existuje určitý bod, po kterém je návrat těžký, ne-li nemožný. Chvíle, kdy se zlomíme. 

Je to trendy?

Resilience je a bude trendy. Především proto, že žijeme ve světě, který se stále hůř předvídá, mění se nám před očima a my na to nějak potřebujeme reagovat. Od roku 2005 každoročně narůstá počet studií, které pojem používají. Mezi lety 2004 a 2014 narostl počet vyhledávání klíčového slova resilience v Googlu o 124 %. Od začátku pandemie celosvětově o dalších 40 %. 

Svou definici má mimo jiné v ekologii, ekonomii, společenských vědách
i v psychologii. Analýzou 994 studií a více než 35 tisíc výskytů pojmu se podařilo objevit definici, která může tvořit most mezi jednotlivými disciplínami, a umožnit tak propojení vědy, praxe i politiky. Resilienci vymezuje jako kapacitu systému nebo jedince odpovídat na změny a zachovat si přitom svou identitu.  

V oblasti duševního zdraví věnovali vymezení pojmu nejvíce úsilí výzkumníci, kteří se zaměřovali na vývoj dětí v rizikových podmínkách (tzv. vývojoví psychopatologové), a pozitivní psychologové. Ti první vymezují resilienci jako úspěšné zvládnutí situace, ve které jsme vystaveni výrazné nepřízni. Ti druzí jako schopnost vytrvat a přizpůsobit se, když věci nejdou tak, jak si přejeme, a jako klíč k životní spokojenosti. Oba směry se shodují, že se jedná o určitou kapacitu, kterou lze rozvíjet.

Resilience byla nejdříve vnímána spíš jako charakteristika osobnosti (angl. resiliency). Jenže pokud na resilienci nazíráme jako na charakteristiku osobnosti, můžeme snadno dospět k názoru, že někteří jedinci překonání nepřízně nezvládnou, protože k tomu nejsou dostatečně vybaveni. Mají špatné geny. Toto pojetí tak může vést k viktimizaci. Obětem nepřízně vyčítáme, že nejsou dostatečně schopné. Narodil ses v ghettu a nic s tím neuděláš?

Výzkumy existenci této osobnostní charakteristiky zatím nedoložily. Také proto je vhodnější uvažovat o resilienci jako o kapacitě.

Metafora studny

Když jsem začala o resilienci mluvit, přála jsem si ilustraci. Měla ukázat to, čemu se věnuji a co mohu přinést. Dosud si vzpomínám, jak se mě Evička Rybníčková, před kterou se tímto skláním, protože bez ní by má psaní byla poloviční, vyptávala: Co si pod tím pojmem představit?

Říkala jsem něco jako: pramení uvnitř, ale je poznat i z vnějšku, je to kapacita, každý den se proměňuje, je důležité se o ni starat, dokáží z ní těžit i druzí, díky ní je nám v životě dobře.

Namalovala mi obrázek studny v zahradě. A bum, bylo to. Český pojem studna odráží, že se uvnitř nachází studená voda, která nás osvěží. Anglický pojem
pro studnu zní well. Krásný kořen slov well-being (blaho-bytí) nebo wellness.

nakreslila Eva Rybníčková

Proč nepoužívám pojem odolnost?

I když se s tímto překladem můžete v češtině potkat nejčastěji, rozhodla jsem se od něj upustit. Chvíli jsem si s ním experimentovala, ale není můj. Nesedí mi, co si s pojmem odolnost spojujeme. Často si představujeme, jak něčemu (nejčastěji stresu) vzdorujeme, odoláváme. Pojí se s velkým vypětím. S vymezením se. Je to pevnost, ve které se snadno ztrácí pružnost.

Pojem resilience třeba ještě tolik neznáme, ale má potenciál obsáhnout obě kvality. Být pružná i pevná. Být v pohybu, v dialogu. Být hledáním toho, kde je nám dobře právě tady a teď, aniž bychom ztratili to, kým jsme. Zatímco odolnost pro nás často představuje nějaký výsledek, po kterém toužíme, resilience je mnohem víc pohybem, životní silou, cestou či procesem, způsobem, jak toho dosahujeme.

A proč říkám umění? Dřív jsem říkala schopnost. Ohnout se, ale nezlomit. A pak Inka Dach pro náš rozhovor použila slovo umění. A mně se to zalíbilo. Když v dnešní době můžete ovládnout důmyslné umění mít vše u ehmehm, můžete se stejně dobře rozhodnout ovládnout umění dělat si v životě dobře.

Slovo resilience zní jinak. Plyne, má v sobě jemnost a pohyb. Má svůj charakter. A já jsem se pro něj rozhodla udělat výjimku. Nehledat čistonosoplenu. Stát se jeho obhájkyní. Protože si zkátka přeju, ať je nám na světě dobře či blaze, ať nacházíme svůj well-being.

A čím jiným to na konci zabít než glosou ze staré Číny. Citátem jedné z nejvýraznějších postav čínské filosofie, jejíž historická existence je podle Wikipedie nejistá. Nicméně, pokud žil, tak už v 6. století před naším letopočtem Lao-c' řekl:

Silný vítr zlomí strom, ale stébla se jen ohnou…
Živý člověk je měkký a poddajný.
Mrtvý člověk je tvrdý a strnulý.
Živá rostlina je měkká, a když zvadne, uschne.
A proto měkkost a poddajnost přináší život.
Tvrdost a pevnost přinese smrt.
I proto se obrovské vojenské kolosy zřítí vlastní vahou.
Stejně jako suchý strom utne sekera.
Silné a velké padne.
Skromnost a měkkost povznese živé.


To byla Ivana mluví. Krátká glosa na téma, kterého jsem se už dřív dotkla ve svém psaní. Má psaní najdete tady a kafe, u kterého pro vás napíšu další glosu, mi můžete koupit na Pickey. Nebo osobně. Stačí mi napsat. Ať se daří!

Ivana píše
Ivana mluví
Chystám pro vás glosy, ve kterých se vracím k některým svým starším psaním a dívám se na ně dnešní optikou.
Listen on
Substack App
RSS Feed
Appears in episode
Ivana píše
Recent Episodes