Jsou chvíle, kdy nám život nastavuje zrcadlo. Kdy nás nechce nechat dál utíkat. Kdy se ptá: „Co to teď děláš?“
2
Co se děje, když nás život náhle zastaví? Nechce se nám ráno vstát, a než se do čehokoli pustíme, vkrádá se nám do hlavy povzdech: jaký to má smysl?
3
Nejspíš. Rozhodnu se v průběhu psaní. Co se daří, zachycujeme poměrně snadno. Výpravy do bažin zpravidla zkracujeme, či zamlčujeme. Nedivím se.
1
Kdybych měla zvolit jednu větu, kterou během života nejčastěji slýchávám a která se mě zároveň nepřestává dotýkat, bude to tahle. „Tak si to tak…
2
Jsou chvíle, kdy kroužíme a hledáme. Přejeme si dosednout a zdá se to téměř nemožné. Náhodně zkoušíme a nenacházíme. Pochybujeme.
3
Jsou chvíle, kdy nás život srazí na kolena. Máme dojem, že jsme se ocitli na místě, ze kterého není návratu. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Chvíle…
8
Ach, ta naše hlava. Občas je k nezaplacení, jindy by ji člověk nejradši zavřel do skříně. Umí nás skvěle povzbudit do akce i zahnat do kouta.
1
Odkládala jsem to, co to šlo. Rozhodla jsem se totiž udělat velký krok. A tak se ještě celá chvěju a ostýchám. Jste první, komu se veřejně svěřuju.
See all

Ivana píše